Psychoaromaterapie - úzkosti a deprese

Vzpomínám si, že když jsem se procházel dlouhou chodbou Indian House v Amsterodamu kolem otevřených truhlic s obrovským množstvím muškátového květu, muškátového ořechu a hřebíčku, cítil jsem něco tak osvěžujícího v tom provoněném vzduchu, že jsem na to musel upozornit i své kolegy, kteří mi dělali společnost. I oni pociťovali stejné účinky … užití vonných látek není v moderní medicíně praktikováno, ale mohlo by být s výhodou zaváděno, vždyť některé vůně jsou tak depresivní, zatímco jiné tak osvěžující a inspirující.“ Tak napsal Sir William Temple v roce 1690 ve své Essay on Health and Long Life. Dr. W.S. Watson v Medical Press and Circular ve Velké Británii v roce 1875 se rovněž zmiňuje o osvěžujícím působení vůní, zejména při mentálních onemocněních. Téměř o 100 let později Prof. Rovesti ve své knize In Search of Parfumes Lost klade důraz na potenciál vonných látek v léčbě psychických poruch, zvláště pak deprese a úzkosti: „ Výrazný zájem je proto o možnost přínosu nových terapeutických řešení těchto nyní velmi častých psychoneuróz, zejména z pohledu užití éterických olejů v aromaterapii, pokud jsou používány v odpovídajícím dávkování a formě, jsou pro organizmus neškodné a nevyvolávají žádná poškození, jako je tomu u chemických léčiv. Je třeba připomenout, že již dávno bylo vykuřování určitými aromatickými rostlinami používáno jako trankvilizér ( lék zmírňující pocit úzkosti a duševního napětí ) nebo jako antispasmodikum ( lék proti křečím ) v případě iritability ( dráždivosti ) či zvýšeného nervového napětí, a naopak byly používány jako excitans ( povzbuzující prostředky ) v boji s depresí.“ Léčebný potenciál vonných látek byl na Západě znám po tisíce let, aniž by byl plně využíván. Teprve poslední století probíhá systematický výzkum v této oblasti a jeho výsledky jsou velice slibné. Na počátku dvacátých let dva italští lékaři, Giovanni Gatti a Renato Cayola publikovali zprávu The Action of Essences on the Nervous System, ve které porovnávali účinky různých éterických olejů na stav úzkosti a deprese. Experimenty byly prováděny za pomoci vatových tamponů impregnovaných éterickým olejem a aplikovaných v obličejové masce případně inhalací aromatických roztoků rozprašovaných do ovzduší. Poté lékaři měřili změny ve frekvenci tepu, v krevním zásobení a hloubce dýchání. Jejich výsledky ukazují, že vliv aromatické látky na mozek se projevuje velmi rychle a inhalační metoda tak přináší téměř okamžitý efekt, na rozdíl od metody orálního podání, kdy jsou éterické oleje absorbovány pomaleji skrze trávicí systém. Éterické oleje, které byly označeny jako sedativa – tedy použitelné ve stavech úzkosti – zahrnují heřmánek, meduňku, nerol, petitgrain, opoponax, asafoetida a kozlík. Na druhé straně stimulační látky - použitelné v léčbě depresivních stavů – zahrnují anděliku, kardamom, citron, fenykl, skořici, hřebíček a ylang-ylang ( rovněž afrodisiakum ). Vědci také upozornili, že některé látky byly stimulační v nižších dávkách a sedativní v dávkách vyšších ( a to výrazněji nežli např. víno! ). Výzkum byl uzavřen konstatováním, že: „ Vůně mají, díky reflexním reakcím, mimořádný vliv na funkci centrálního nervového systému.“ ( Tisserand, R., Essential Oils as Therapeutic Agents, Dodd, G.H. and Van Toller,S., Perfumery: The Psychology and Biology of Fragrance I, Chapman and Hall, 1990). V roce 1937 Gattefossé vydal svou Aromathérapie, knihu, která dala moderní praxi aromaterapie své jméno, a která v mnoha ohledech iniciovala návrat k využití éterických olejů pro léčebné účely. V části „ Působení esencí na nervový systém“ se Gattefossé zmiňuje o následujících olejích jako o těch, jež mají významné účinky na nervové funkce: hloh, heliotrope, vanilka, cajeput, vavřín, nerol, meduňka a kozlík mají schopnosti trankvilizérů (léků zmírňujících pocit úzkosti a duševního napětí ), významných při léčbě hysterických a hypersensitivních stavů, borneol, andělika ( v nízkých dávkách ) a savory ( v nízkých dávkách ) jsou stimulanty, hřebíček, šalvěj, myrta a růže aktivují sexuální centra, zatímco kafr, puškvorec a asafoetida mají opačný efekt. Dr. Jean Valnet posílil medicínský statut éterických olejů skrze svoji práci lékaře během druhé světové války a v průběhu své praxe od 50. do 70. let, kdy úspěšně aplikoval éterické oleje při léčbě psychiatrických pacientů. Výsledky své práce publikoval v knize The Practice of Aromatherapy ( 1980 ). Naznačil, že většina éterických olejů a silic jsou látky stimulační, např. borovice, borneol, geranium, bazalka, šalvěj, savory , rozmarýn a citron. Na druhé straně levandule, lemongras, majoránka, cypřišek a anýz účinkují jako antispasmodikum. Cibule, skořice, borneol, savory a ylang-ylang stimulují sexuální schopnosti, zatímco kafr má anafrodisiakální účinek. Poté, v roce 1970 převzal výzkum na tomto poli Prof. Paolo Rovesti z Milánské Univerzity. Měřil léčebné účinky čistých éterických olejů u pacientů postižených hysterií a nervovými depresemi za použití orální i inhalační metody. Mezi uvolňujícími esencemi, které shledal účinnými při stavech úzkosti byly: bergamot, limetky, nerol, petitgrain, levandule, majoránka, fialka, růže, cypřišek a opoponax. Proti depresivním stavům používal citron, pomeranč, verbenu, jasmín, ylang-ylang a santalové dřevo. Podle Rovestiho, směs různých éterických olejů může mít vyšší pozitivní terapeutický efekt než použití jednotlivých olejů, neboť aromatické směsi jsou obecně považovány za příjemnější. Protože mozek má tendenci odmítat nepříjemné vůně, nedosahují tyto stejného přístupu k centrálnímu nervovému systému jako ty, které jsou vnímány jako příjemné. Proto např. olej, který má určitý sedativní efekt, nemusí být terapeuticky využitelný pro svůj nepříjemný zápach. Rovesti tedy uzavírá, že i estetický přínos je velmi důležitý při výběru vhodné aromatické látky pro terapeutické využití. Bylo také provedeno několik pokusů potvrzujících sedativní účinky éterických olejů na zvířatech. Na základě těchto testů byly následující oleje shledány jako obecně antidepresivní při spontánních projevech: asafoetida, puškvorec, karotková semena, heřmánek, šalvěj muškátová, geranium, levandule, majoránka, meduňka, růže, aksamitník, kozlík a řebříček. Předmětem testů bylo také několik aromatizovaných materiálů a zde bylo znova potvrzeno, že malá množství mají spíše stimulační efekt, zatímco vyšší koncentrace mají efekt sedativní. Klinické studie psychologického efektu heřmánkového oleje byly pak provedeny na univerzitě v Cambridge a univerzitě v severním Walesu. Tyto studie potvrdily zklidňující účinky oleje na lidskou nervovou soustavu. Je tedy zřejmé, že využívání silic v psychiatrii je vysoce efektivní, avšak je třeba vědět, že terapeutický efekt vykazují především jejich vyvážené a vyzkoušené směsi, které jsou vyzkoušené v klinické praxi. Takové kompozice nemohou být ovšem vytvořeny bez důkladné klinické zkušenosti a dlouhodobé praxe ve využití aromaterapie.